Starověcí Egypťané měli perspektivy hned dvě. Jedna oddělovala osoby, které stály v popředí a byly zakresleny v dolní polovině obrazu, od osob, které postávaly opodál a byli na obraze nahoře (čím dál stála předloha, tím výš byla její podobizna). Druhý způsob zobrazování kladl důraz na společenské postavení modela/modelky. Důležité osoby byli o dost větší.

Perspektiva používaná v dnešní době byla vlastně použita až v renesanční Itálii. Dalo by se říci, že Leonardu da Vinci perspektiva ožívala pod rukama. Používala ji už řada umělců před ním. Leonardova Poslední večeře páně je však vrcholem renesančního využití perspektivy.

Perspektiva je o stínování

U dvourozměrných objektů, které se nám vzdalují (např. silnice, koleje, hodně dlouhá zeď,..), stínování není zcela nutné. Stačí jen silnici zúžovat, dokut se okraje nesetkají v jednom jediném bodě. Tento bod se jmenuje úběžný.

U trojrozměrných jednodušších objektů (kostka cukru, dům, tlustá knížka, skříň,..) jsou tyto úběžné body dokonce dva.

U ostatních objektů (člověk, pes, Chuck Norris,..) se úběžné body nezobrazují. Nejbližší část je největší, nejpropracovanější, nejpřesnější a často nejsvětlejší, zbytek se postupně zmenšuje, tmavne a rozmazává. Důležitý je také pohled, ze kterého se malíř na předmět dívá.

Pokud se dívá zeshora, nazýváme perspektivu ptačí. Pohled zezdola je perspektiva žabí. Když vidíme svislou hranu, jedná se o perspektivu nárožní a pokud žádnou svislou hranu nevidíme, díváme se pravděpodobně z perspektivy úhelné.