Přiblížilo se vaše povolání klukovskému snu z dětství?
Úplně nejdřív jsem chtěl být archeologem. Jezdit po světě a vykopávat památky. Úplně jsem to viděl – je horko, jsem kousek za táborem obklopen našimi beduíny a zrovna oprašuju jednu strašně cennou sošku z dynastie Téaté. Chtěl jsem být něco jako Schliemann s jeho Trójou nebo aspoň Indiana Jones s jeho křišťálovými lebkami. Teď už to povolání vidím trošku reálněji, ale archeologii pořád fandím. Po období archeologie jsem chtěl být diplomatem. Jezdit po světě a zastupovat svoji zemi. Vždycky mě asi přitahoval ten kočovnický způsob života – vidět svět, mít domov v mnoha zemích... To se mě drží pořád.

Jakou jste vystudoval školu?
Gymnázium v Benešově a potom VŠE. Díky VŠE jsem měl příležitost strávit také semestr ve Švédsku a v Německu. Nejlepší ale bylo určitě to gymnázium. Říká se, že období střední školy je skoro pro každého ten nejkrásnější čas v životě, akorát že si to skoro každý uvědomí moc pozdě. Pro mě je to pravda.

Jak jste se dostal k práci u mobilních operátorů?
Trošku náhodně, jak to bývá. Při škole jsem začal dělat v Hospodářských novinách. Psal jsem o počítačích, o mobilech. To bylo kolem roku 2000. A jednou v srpnu mi zavolali z tiskového oddělení z právě vznikajícího Oskara, jestli bych nechtěl k nim. Firma mi byla sympatická, tak jsem řekl ano a od té doby nelitoval.

Je Vaše práce časově náročná?
Žádný workoholik nejsem a ani tu pózu nemám rád. Přijíždím do práce na devátou, odjíždím tak v šest, sedm večer. Hlídám si to, abych byl co nejvíc s rodinou a nedělal doma a nedělal o víkendech. Jedinou výjimkou bývá natáčení, tam se holt musíme přizpůsobit. Ale to je zase vzrušující věc, člověk to dělá rád, dokonce i moje rodina se ráda přijede kouknout.

Dočetla jsem se, že jste pracoval dokonce i v Turecku a Maďarsku...
Poslal mě tam Vodafone, protože firma tehdy v Turecku začínala a potřebovala hodně cizinců na pomoc s rozjezdem. A Maďarsko se pak už nabídlo samo. Vlastně se mi tím začal plnit ten cestovatelský sen z první otázky.

Vzhledem k rozdílné mentalitě, jak vás Turci přijali?
Bál jsem se, když jsem tam jel. Říkal jsem si, jak může Čech úspěšně pracovat v jiné kultuře, navíc v islámské? A taky jsem si myslel, že se tam třeba nebude líbit rodině, že tam bude špína... A vidíte, nakonec to byla asi nejkrásnější etapa mojí práce a žena je do Istanbulu dodnes zamilovaná. Turci byli strašně milí. Zákonitosti reklamy a marketingu jsou všude podobné.

Když byste měl porovnat práci v ČR a v zahraničí, najdete rozdíl?
Myslím, že my Češi si zbytečně stěžujeme a že si málo věříme. Strávil jsem hodně dlouhou dobu ve východních i západních zemích a myslím, že Češi patří k nejšikovnějším a prosadí se všude. Mají nápady, jsou dobře organizovaní, mají v sobě něco dobrého z východu i západu – akorát si tolik nevěří a všechno vidí černě. Ale to platí pro celou českou společnost. Když čtete naše depresivní noviny, utekli byste hrůzou do lesů. A pak jste v zemi, kde se lidem daří opravdu špatně a všechno je objektivně mnohem horší než u nás, a ejhle, oni tolik neremcají. Takže já už taky neremcám.

Vaše pracovní závazky nebývají krátkodobé, berete s sebou rodinu?
Ano, rodina je pro mě všechno. A moje děti cestování milujou. Dcerka do svých pátých narozenin navštívila 23 zemí, naučila se maďarsky, trošku žvatlala i turecky... Myslím, že díky tomu z ní snad jednou bude tolerantní a kosmopolitní ženská, která se světa nebude bát.

Čím se inspirujete při vytváření reklamních spotů?
Podle mě se člověk nejvíc nabíjí čtením dobrých věcí a sledováním dobrých filmů.

Jste tvůrcem několika známých reklam. V jedné z nich je i Chuck Norris. Proč právě on?
Uvažovali jsme nejdřív o Johnu Travoltovi. Ale říkal jsem si, že Travolta je fajn, ale je obyčejný. To Chuck má za sebou všechny ty legendární fórky z internetu. Když si uděláme trošku legrace z jeho všemohoucnosti, může to fungovat.

Jak se s Chuckem pracovalo?
Byl perfektní. Už proto, že si sám ze sebe dokázal udělat legraci. Když přijel, měl na sobě tričko s nápisem All the emotions of Chuck Norris, tedy Všechny emoce Chucka Norrise. Na tričku byla vedle sebe šestnáctkrát jeho tvář – jedna a táž fotka s tím samým prázdným výrazem. Pod jedním obličejem bylo napsáno Smutek, pod dalším Euforie, pod dalším Zklamání, pod dalším Romantický večer, pod dalším Lítost a tak dál. Chuck si ukázal na tričko a povídá – „Martine, moc ode mě nečekejte, já jsem tak strašný herec, že kvůli mně udělali tohle tričko. Víc než jeden výraz ze mě nedostanete.“ Ale ve skutečnosti jsme z něj po několika hodinách vydolovali ještě druhý. Chuck je super chlap.

Když vidíte svou práci v TV, napadne vás, že byste to udělal jinak?
Určitě by se to dalo vylepšit, a jak! Ale to víte, reklama se dělá rychle, musíte najít kompromis mezi třiceti i více lidmi... Když potom sedíte doma ve fotelu, samozřejmě si říkáte, bože můj, co za cvoky dělá tyhle hlouposti, vždyť bych to dokázal líp. Ale ono to v praxi není tak jednoduché.

Nejste jen tvůrce reklam, ale i zakladatel časopisu ČILICHILI. Můžete nás s ním stručně seznámit?
Psaní a časopisy miluju. Dostali jsme tehdy nápad zrušit všechny brožury a letáčky – tiskli jsme jich asi 17 druhů – a místo nich dělat radši jednu pořádnou brožuru s časopisem. A ono to vyšlo stejně draho jako 17 letáků a přitom to bylo pro lidi mnohem zábavnější. Nechtěli jsme žádné nudné korporátní články a cancy o manažerech měsíce a tak – to dělají všichni a nikdo to nečte. Chtěli jsme první firemní časopis, na kterém nebude znát, že je firemní. Vždycky musíte dělat to, co lidé opravdu chtějí – pak to funguje.

Jak trávíte volný čas?
Strašně rád fotím. A píšu na svůj web.