Na všechny tyto otázky se vám pokusíme odpovědět. Ale nejdříve slovo úvodem. Cikháj není název pro lesní porost obývaný cikádami, je to velmi malá, titěrná řekl bych, obec, která se rozkládá nedaleko Žďáru nad Sázavou severovýchodním směrem. O její velikosti nejspíš vypovídá nejvíce absence „posilovny".

Akce probíhala ve dnech 5. - 9. září. Ano, prakticky na začátku školního roku. Takže pokud byste náhodou nevěděli, jak si ještě prodloužit prázdniny, zde se nabízí zábavné řešení. Letošní ročník byl v pořadí již sedmnáctým. I samotným organizátorům se to zdá neuvěřitelné, natož pak lidem, kterým se třeba taková fyzika zdá být trapná. S tímto názorem nemůžeme souhlasit, ale můžeme ho využít. Anagramem pro slovo trapná je patrná. No a přesně taková byla snaha všech organizátorů zaujmout co největší počet studentů. Ptáte se, jestli se jim to povedlo? A jak!

Volný čas byl v režii profesionálů

Ona patrná snaha byla znát ve všem, co se zde dělo. Všichni vedoucí se snažili, aby se nám soustředění líbilo co nejvíc. Zajímavé přednášky dávaly spoustu námětů k přemýšlení, ale na přemýšlení nebyl čas, protože jakmile skončila přednáška, hned se nás ujalo trio Sven Dražan, Lucka Procházková, Aňa Dvořáková, kteří se starali o tu zábavnou část. Všichni jsou studenty vysokých škol a jako vedlejší obor si vybrali pedagogiku a volný čas. Možná si někdo už teď říká, proč má Sven švédské jméno? On sám neví, ale ještě lepší je fakt, že Lucka, jejíž jméno nemá se Švédskem společného zhola nic, vypadá typicky švédsky. Možná je to tím, že na moravských hvozdech bojuje ve švédské armádě.

Lidé z Masarykovy univerzity tu byli jako doma

Jejich doprovodný program, který se vlastně pro většinu studentů stal programem hlavním, byl jednoduše geniální. Byla to zábava, na kterou rozhodně nikdo nikdy nezapomene, obzvlášť, že některé bojovky s námi hráli i samotní přednášející z Masarykovy univerzity. Leckdo si možná nejednou coby student Masarykovy univerzity vzpomene při přednášce Pavla Konečného, že ta samá osoba, co po něm zrovna metá termín za termínem na něj kdysi dávno v jedné předaleké vesnici metala jednu papírovou kouli za druhou... Většinový podíl tohoto programu se odehrával pod širým nebem, které ale jako by mělo stále otevřené hráze.

Abychom vám to lépe přiblížili, představíme vám jednu z mnoha her. Nese název Telepatie. Její podstatou je vybrat si spoluhráče opačného pohlaví, o kterém nevíte prakticky nic. Cestou do lesa jsme měli za úkol zjistit naopak co nejvíc o tom druhém. Hned úvodem prozradím, že je lepší, dyž zjistíte o svém kolegovi co nejvíce tak, aby toho on věděl co nejméně o vás. Shromáždili jsme se na startu, a bylo nám řečeno, že stojíme na startu tříkilometrového orientačního běhu.

Má to ale háček. Běží se ve dvojicích, cestou je deset stanovišť označených číslem na stromě. Přibližně v pravém úhlu k cestě je na každou stranu od stromu ve vzdálenosti dvaceti metrů po jednom označeném stromu. Když k němu dorazíte, zjistíte, že je na něm papírová cedulka a na ní stojí např.: zvíře, strom, část lidského těla, dopravní prostředek, barva. Každý má v ruce vlastní papír a lihovku. Alternativně tužku, ale to platí jen za alternativního počasí. Tedy ne v průtrži mračen.

Cílem bylo, aby si každý z dvojice vybral jednu stranu, doběhl ke stromu, přečetl si, co je tam napsáno a snažil se napsat slovo, které bude odpovídat zadání, a o kterém si myslí, že ho napíše kolega. Tady se právě hodí, aby kolega neznal nic, protože ho to donutí přemýšlet způsobem: „...on přece ví, že tuhle barvu mám ráda...". 

Po bitvě je každý generálem

Jenže po bitvě je každý generálem, zatímco my jsme byli čerstvými rekruty. Jakmile máte napsáno, běžíte zpět k centrálnímu stromu a sdělíte si výsledky. Pokud se neshodnete, jeden z dvojice – téměř vždy chlapec – běží zpět ke svému stromu a pak teprve dvojice vyráží k dalšímu stanovišti. Jak řekl Sven, co nemáte v hlavě, musíte mít v nohách. Vyhrála dvojice, která se trefila asi osmkrát, druzí doběhli autor článku a jeho běžecká partnerka. Trefili se pětkrát a časový rozdíl v cíli byl půl minuty od vítězů. Štěstí hrálo také trochu roli, třeba při výběru partnerky se autor trefil do závodní plavkyně, ale zabloudili hned na druhém stanovišti. Jak už bylo řečeno, byl to běh na mokro, vyloženě obojživelný. V některých částech lesa byly takové bažiny, že velké někteří závodníci děkovali vlastní intuici za výběr kraťas místo teplákové soupravy.

To byla pouze jedna z mnoha zábavných her. Také mně bavilo měření fyzických parametrů člověka. Každý z účastníků si prošel těmito testy. Výkon na rotopedu, rozlišení oka, barvocit, spektrální rozsah oka, spektrální rozsah hlasu, spektrální rozsah sluchu, maximální síla úderu, maximální svalové napětí, měření BMI, vitální kapacita plic, elektrický odpor těla, měření tepu a tlaku, tlak výdechu. 

Výsledky jsme si zaznamenávali do tabulek, všechny tyto testy probíhaly každý na jiném stanovišti, obsluhovaném zbytkem účastníků tak, aby se všichni vystřídali. Naměřené výsledky byly večer prezentovány právě obsluhou jednotlivých testovacích stanic. Z nejlepších výsledků – dva lidé z testovaných dosahují vitální kapacity plic 5,67 litrů. Šest z testovaných dosáhlo maximálního možného tlaku výdechu – vytlačení vody v trubičce do výšky dva metry, což odpovídá tlaku 18,62 kPa. Podařilo se to jedné dívce – organizátorce Aně, pěti chlapcům, přičemž nikdo z nich nekouřil. 

Typický Cikhájista? Scheldon Cooper to není ani v nejmenším 

Vidíte sami, že pro Cikháj není označení soustředění zcela exaktní. Spíše bychom ji mohli nazvat fyzikálním táborem. Pokud si představujete modelového účastníka tohoto tábora jako introverta s IQ 187, lépe řečeno Sheldona Coopera, tak přestože nevylučujeme, že by tam někdo s IQ 187 mohl být, jste ve svém předpokladu vedle jak ta... jedle! Tím se dostáváme ke stravě. Někomu by mohla přijít nedostatečná, ale zcela neprávem. Jídla bylo dost pro všechny, hlavně pro kluky, protože když holka nedojí svoji porci, kluk jako správný gentleman se slušně nabídne, že to odnese. Ke svému stolu, kupříkladu.

Jako poslední faktor uvedeme spací režim. Večerka byla stanovena na desátou večerní. Myslíte si, že ji někdo dodržel alespoň jednou? Kdeže! Ani omylem. Zábavný program Svena, Lucky a Aňy se nejednou protáhnul do půl třetí k ránu. Zato budíček byl neměnný a dodržován být musel. Kdo nedodržel, nesnídal. Jinými slovy, budíček si hlídal každý doopravdy svědomitě. Vtipné bylo jen pozorovat tváře studentů na ranní přednášce. Někteří měli sílu udržet oči otevřené. Někteří dokonce vládli rukou, nebo to byl podmíněný reflex naučený ze školních lavic, který způsobil, že vlastníci těchto pravaček a levaček byly schopni psát rovně se zavřenýma očima při pravidelném dechovém kmitočtu.

Pokud by vás náhodou budil ze spaní zájem o obory typu luminiscence, biomechanika, apod., neváhejte, zapište se na příští ročník, budete tvořit tu bdělou část publika.Už jste četli téměř dvě strany nudného textu, a pořád vlastně nic nevíte. Pokud jste s tímto stavem spokojeni, v klidu otočte na další článek a zapomeňte, že jste četli tento. Pokud se stav spokojenosti se stavem nevědomosti nedostavil, můžete požádat některého z účastníků Cikháje o audienci a probrat to s ním. 

Jsou jen tři, a protože jsou již teď ronásledováni zástupy lidí, doporučujeme vám ohlásit se minimálně čtrnáct dní předem, jinak nic nezaručujeme. Účastníci jsou sice přívětiví, trpěliví a obětaví, ale stále jsou jen tři. Rozpůlit je nedoporučujeme, moc byste se toho nedozvěděli. Pakliže by vám to vůbec nevadilo, neváhejte. Ale to už jsme někde jinde...

Slovo na závěr – fyzika, chemie, biologie nejsou trapné vědy a příslušní vědci mají smyslu pro humor nadprůměrně. Zda si odpovídá výše smyslu pro humor a inteligence nikdo – ani vědci – neví, ale kvalita humoru inteligenci zcela určitě odpovídá. Nevěříte? Navštivte Cikháj 2012.